Časování sloves

Ve slovnících stojí slovesa v základním tvaru, tzv. infinitivu.
V infinitivu končí slovesa na -en (machen) nebo -n (wandern).

Odstraněním koncovky infinitivu získáme kořen slovesa: mach-, wander-
Tento kořen slovesa pak dostává v každé osobě jinou koncovku.

U většiny sloves se používají následující koncovky:

např.

Tvary některých sloves se musíme naučit nazpaměť.

Jestliže kořen slovesa končí na:

• -s- → reis-en (= cestovat)
• -ss- → küss-en (= líbat)
• -ß- → heiß-en (= jmenovat se)
• -z- → duz-en (= tykat)
• -tz- → sitz-en (= sedět)

pak dostává ve 2. osobě jednotného čísla ("du") koncovku "-t".

Jestliže kořen slovesa končí na:

• -t- → arbeit-en (= pracovat)
• -d- → bad-en (= koupat se)
• -tm- → atm-en (= dýchat)
• -chn- → zeichn-en (= kreslit)
• -ffn- → öffn-en (= otevřít)

pak dostává ve 2. osobě jednotného čísla ("du") koncovku "-est",
ve 3. osobě jednotného čísla ("er", "sie", "es") koncovku "-et"
a ve 2. osobě množného čísla ("ihr") koncovku "-et".

Jestliže kořen slovesa končí na:

• -eln-→ sammeln (= sbírat)

v 1. osobě jednotného čísla ( ich (= já) ) z něho vypadává -e.
přidáme v 1. osobě množného čísla ( wir (= my) ) a v 3. osobě množného čísla ( sie (= oni, ony, ona) , Sie (= vy (vykání)) ) koncovku -n.

U některých sloves se při časování mění souhláska v kořeni slovesa. Ke změně souhlásky dochází pouze ve 2. osobě j. č. („du“) a ve 3. osobě j. č. („er“, „sie“, „es“).

„a“ → „ä“ u „schlafen“

„e“ → „i“ u „geben“

„e“ → „ie“ u „sehen“

Způsobová slovesa

Způsobová slovesa mění význam slovesa ve větě. Způsobová slovesa udávají postoj k činnosti vyjadřované slovesem ve větě. Druhé sloveso po způsobovém slovesu stojí vždy za infinitivem na konci věty.

• können („moci“) – schopnost / možnost

  Ich kann gut schwimmen.	= Umím dobře plavat.
  Das Auto ist kaputt. Wir können nicht weiter fahren.	= Auto je pokažené. Nemůžeme jet dál.
  Können Sie mir helfen?	= Můžete mi pomoct?
  Die Medikamente kann man nur mit Rezept kaufen.	= Ty léky se dají koupit jen na recept.

• smět („dürfen”) – povolení / zákaz

  Hier dürfen Sie nicht rauchen!	= Tady nesmíte kouřit!
  Die Bank darf das Geld für das Mittagessen abbuchen.	= Banka smí strhnout peníze za obědy.

• muset („dürfen”) – povinnost / nutnost

  Ich muss den Aufsatz bis morgen schreiben.	= Musím do zítra napsat sloh.
  Ich muss zum Hauptplatz.	= Musím jít na hlavní náměstí.
  Hier musst du den Namen angeben.	= Tady musíš uvést jméno.

• chtít („wollen”) – přání / záměr

  Wir wollen am Wochenende an die Ostsee fahren.	= Přes víkend chceme jít k Baltskému moři.
  Ich will dich heiraten.	= Chci si tě vzít.
  Wollen wir etwas essen?	= Půjdeme něco sníst?

• sollen („mít povinnost“) – povinnost / opakování výzvy

  Du sollst deiner Oma helfen.	= Musíš pomoct tvé babičce.
  Der Arzt sagt, ihr sollt mehr Obst essen.	= Lékař říká, že máte jíst více ovoce.
  Soll ich den Notarzt rufen?	= Mám zavolat záchranku?

• mít rád („mögen”) – náklonnost Způsobové sloveso „mögen” stojí ve větě samostatně.

  Ich mag keine Schokolade.	= Nemám rád(a) čokoládu.
  Ich mag türkisches Essen.	= Mám rád(a) turecká jídla.

• möchten („chtít“) – přání Způsobové sloveso „möchten” je vlastně tvar konjunktivu préterita od slovesa „mögen”, který má vlastní význam – přání:

  Ich möchte mit Frau Riedel sprechen.	= Chtěl(a) bych mluvit s paní Riedelovou.
  Wie möchten die Deutschen am liebsten wohnen?	= Kde by nejradši Němci bydleli?
  Ich möchte eine Massage haben.	= Chtěl(a) bych masáž.

• potřebovat + zu + Infinitiv
  Negované "müssen" se často ve významu potřeba, nutnost nahrazuje výrazem "nicht brauchen". Vyjadřujeme tím, že někdo nemusí něco udělat. V tomto případě se "brauchen" používá jako modální sloveso a vždy u něj stojí negativní výraz a infinitiv s "zu".

  Wir müssen morgen nicht früh aufstehen, denn es ist Wochenende.	= Zítra nemusíme brzo vstávat, protože je víkend.
  Wir brauchen morgen nicht früh aufzustehen, denn es ist Wochenende.	= Zítra není třeba brzo vstávat, protože je víkend.

  Sloveso "brauchen" můžeme použít i ve spojení s omezujícím výrazem jako "erst", "nur (einfach)", "bloß", "kaum". Má pozitivní význam a vyjadřuje nutnost.

  Du brauchst erst nächste Woche einzukaufen, noch haben wir viel zu essen und zu trinken.	= Stačí, když nakoupíš až příští týden, ještě toho máme hodně k jídlu a pití.
  Um erfolgreich zu werden, brauchst du nur etwas mehr zu arbeiten, dann schaffst du es bestimmt.	= Aby jsi se stal úspěšným, potřebuješ jen trochu víc pracovat, potom to určitě dokážeš.

Pokud je význam věty jasný z kontextu, mohou způsobová slovesa vystupovat i bez druhého slovesa.

Při časování způsobových sloves jsou tvary 1. a 3. osoby shodné.

Způsobová slovesa se často pojí také s neosobním zájmenem „man” (všeobecný podmět), mají pak vždy tvar 3. osoby jednotného čísla.

Složená slovesa

Existují složená slovesa s odlučitelnou i s neodlučitelnou předponou.

Slovesa s odlučitelnou předponou se skládají z předpony a slovesa samého.

Slovesa s odlučitelnou předponou

Na předponě je přízvuk. Ve slovníku je takové sloveso zapsáno takto: einkaufen (= nakupovat) .

Předponou se mění význam slovesa. „Einpacken“ („zabalit“) má něco společného s „packen“ („balit“). „Einkaufen“ („nakupovat“) má něco společného s „kaufen“ („koupit“).

V přítomném čase stojí předpona na konci věty.

V příčestí perfekta se „-ge-“ nachází mezi odlučitelnou předponou a kořenem slovesa.

Předpony u sloves s odlučitelnou předponou:

ab- (= od)

abfahren (= odcestovat)

an- (= na, u)

ankommen (= přijít, přijet, přicestovat) , anprobieren (= vyzkoušet si (na sobě))

auf- (= na)

aufstehen (= vstát)

aus- (= z)

austragen (= vydržet) , aussehen (= vypadat)

bei- (= u)

beibringen (= naučit)

ein- (= v, do)

einkaufen (= nakupovat) , einpacken (= zabalit)

los- (= z, uvolnit)

losgehen (= odejít, začít)

mit- (= s)

mitkommen (= přijít spolu) , mitnehmen (= vzít se sebou)

nach- (= po)

nachmachen (= napodobit (po někom))

vor- (= před)

vorstellen (= představit)

zu- (= k)

zumachen (= zavřít) , (da)zunehmen (= přibrat)

Slovesa s neodlučitelnou předponou

Na předponě není přízuk.

V přítomném času i v préteritu je předpona součástí slovesa.

Příčestí perfekta neobsahuje „ge-“.

Předpony u sloves s neodlučitelnou předponou:

be-

bekommen (= dostat)

ge-

gefallen (= líbit se)

emp-

empfehlen (= doporučit)

ent-

entschuldigen (= omluvit)

er-

erzählen (= vyprávět)

miss-

missbrauchen (= zneužít)

ver-

verstehen (= rozumět, chápat)

zer-

zerstören (= zničit)

Rozkazovací způsob

Rozkazovací způsob (imperativ) se používá ve výzvách, pokynech, radách nebo pokynech.

Rozkazovací způsob se tvoří v následujících formách:

U rozkazovacího způsobu v podobě „du” se osobní zájmeno „du” neuvádí a jeho tvar neobsahuje koncovku „-st”.

Rozkazovací způsob pro „ihr-formu” se tvoří bez použití osobního zájmena „ihr”.

Rozkazovací způsob ve „wir-formě” se tvoří změnou pořádku slov.

Slovesa s přehláskou ve 2. a 3. osobě jednotného čísla v rozkazovacím způsobu tuto přehlásku ztrácejí.

Ke slovesům s kořenem zakončeným na „-t”, „-d”, „-ig”, „-er”, „-el” se v podobě „du” připojuje koncovka „-e”.

Nepravidelné tvary rozkazovacího způsobu:

Rozkazovací způsob – „wir-forma“

Rozkazovací způsob ve „wir-formě” se tvoří změnou pořádku slov.

Minulý čas prostý (préteritum)

Préteritum je tou z forem minulého času, kterou používáme především ve vyprávění. Préteritum se používá v psaných textech.

Tvary 1. a 3. osoby jsou v préteritu vždy stejné.

Pravidelná slovesa

Pravidelná slovesa s koncovkou kořene slovesa:

Nepravidelná slovesa

Když vyprávíme o něčem minulém a použijeme „haben” nebo „sein”, téměř vždy jej použijeme v préteritu, i pokud je celý zbytek textu v perfektu.

V préteritu jsou 1. a 3. osoba vždy stejné.

Minulý čas složený (perfektum)

Perfektum je jedním z tvarů minulého času.

Perfektum tvoříme z vyskloňovaného pomocného slovesa („haben”, nebo „sein”) a příčestí minulého na konci věty.

Příčestí minulé

Pravidelná slovesa

Ke kořeni slovesa přidáme předponu „ge-” a koncovku „-t”.

U sloves, jejichž kořen končí na „-t-“, „-d-“, „-tm-“, „-chn-“, „-ffn-“, se přidává předpona „ge-” a koncovka „-et”.

Nepravidelná slovesa

Příčestí minulé nepravidelných sloves se musíme naučit zpaměti. Většinou končí na „-en”.

Slovesa s odlučitelnou předponou

U pravidelných i nepravidelných sloves s odlučitelnou předponou se předpona „ge-“ nachází mezi touto odlučitelnou předponou a kořenem slovesa.

Příčestí minulé bez „ge-”

U pravidelných i nepravidelných sloves s neodlučitelnou předponou (s: „be-”, „ge-”, „emp-”, „ent-”, „er-”, „miss-”, „ver-”, „zer-” na začátku) se předpona „ge-” nepřidává.

Slovesa končící v infinitivu na „-ieren“ nemají v příčestí minulém „ge-“ a jsou vždy pravidelná.

Perfektum s pomocným slovesem „sein“

Pomocné sloveso „sein“ používáme:

• když slovesem vyjadřujeme pohyb podmětu z bodu A do bodu B: „kommen“ („přijít“), „gehen“ („jít“), „laufen“ („běžet“), „springen“ („skákat“), „ziehen“ („táhnout“):

  Wir sind nach Wien gekommen.	= Přijeli jsme do Vídně.
  Er ist erst spät nach Hause gekommen.	= Přišel domů až pozdě.
  Ich bin ins Kino gegangen.	= Šel jsem do kina.
  Sie ist vor kurzem von der Türkei nach Deutschland gezogen.	= Nedávno se přestěhovala z Turecka do Německa.

• v případě změny stavu podmětu, jako např.: „aufwachen“ („probudit se“), „einschlafen“ („usnout“), „wachsen“ („růst“), „sterben“ („zemřít“):

  Ich bin sofort eingeschlafen.	= Hned jsem usnul.
  Du bist aber groß gewachsen!	= Ty jsi ale vyrostl!
  Hermann Hesse ist 1962 in der Schweiz gestorben.	= Hermann Hesse zemřel v roce 1962 ve Švýcarsku.

• dále u sloves:

  sein

  být

  Ich bin gestern im Kino gewesen.

  Včera jsem byl v kině.

  werden

  stát se

  Sie ist Mathematiklehrerin geworden.

  Stala se učitelkou matematiky.

  bleiben

  zůstat

  Die ganze Woche ist er wegen der Grippe zu Hause geblieben.

  Celý týden zůstal kvůli chřipce doma.

  passieren

  přihodit se

  Was ist passiert?

  Co se stalo?

  geschehen

  přihodit se

  Was ist geschehen?

  Co se událo?

  begegnen

  potkat

  Ich bin ihm im Park begegnet.

  Včera jsem ho potkal v parku.

Perfektum s pomocným slovesem „haben“

Pomocné sloveso „haben“ používáme u všech sloves, která se pojí s akuzativem (a to i v případě, že vyjadřují pohyb podmětu).

Pomocné sloveso „haben“ používáme u všech zvratných sloves (a to i v případě, že vyjadřují pohyb podmětu).

Zvratná slovesa

Některá slovesa vyžadují zvratné zájmeno „sich”.

Zvratné zájmeno může naznačovat, že činnost je směřována k podmětu.

Zvratné sloveso je třeba časovat.

Když zvratné sloveso vyžaduje předmět v akuzativu, zvratné zájmeno se mění:

Vedle zvratného významu se můžou některá slovesa použít i k označení recipročního (vzájemného vztahu). V tomto recipročním vztahu se účastní vždy nejméně dvě osoby. Proto jsou sloveso a reciproční zájmeno vždy v množném čísle.

Reciproční slovesa se používají jen s podměty v množném čísle. Proto se používají tvary zvratného zájmena v množném čísle "uns", "euch" a "sich".

Trpný rod

Pasivum používáme tehdy, když nejdůležitější věcí ve větě není vykonavatel činnosti, ale samotná činnost.

Pasivum tvoříme pomocí vyčasovaného pomocného slovesa „werden“ a příčestí minulého na konci věty.

Vykonavatele činnosti můžeme vyjádřit pomocí „von + dativ“.

Trpný rod s modálními slovesy

Trpný rod můžeme použít i s modálními slovesy "können", "müssen", "dürfen" a "sollen".Kromě modálního slovesa v tomto případě používáme i pomocné sloveso "werden" a příslušné příčestí minulé plnovýznamového slovesa.

Trpný rod v préteritu

Konjunktiv préterita

Konjunktiv II se v němčině používá pro vyjádření prosby, přání, ireálných věcí/možností a domněnky. Konjunktiv préterita (konjunktiv II) tvoříme prostřednictvím pomocného slovesa „würden“ a infinitivu na konci věty.

„würden“ se časuje:

Slovesa „sein”, „haben” a způsobová slovesa tvoří konjunktiv s tvary minulého času a s přehláskou.

Pomocí konjunktivu lze vyjádřit přání. Často se přitom používají částice „doch“ („přece“), „bloß“ („jenom“) a „nur“ („jen“).

Prostřednictvím konjunktivu je možné vyjádřit radu. Používá se k tomu způsobové sloveso „sollen“.

Pomocí podmiňovacího způsobu můžeme vyjádřit něco nereálného nebo možnost.

Pomocí podmiňovacího způsobu můžeme vyjádřit předpoklad.

Zdvořilou prosbu (ve zdvořilostní formě) můžeme v tázací větě vyjádřit konjunktivem préterita:

Budoucí čas Futur I

Když chceme v němčině vyjádřit budoucí děj nebo záměr, obvykle stačí použít přítomný čas spolu s časovým výrazem.

Budoucí čas Futur I je forma času, která označuje děj v budoucnosti. Tvoříme ji pomocí pomocného slovesa "werden" a infinitivu plnovýznamového slovesa, který musí stát na konci věty.

Slovesné vazby

Většina sloves si vyžaduje pevné spojení s určitou předložkou. Sloveso, příslušnou předložku a po ní následující pád se bohužel musíme naučit zpaměti.

Seznam nejčastějších sloves s příslušnými předložkami:

Důležité struktury:

Pokud se ptáme na nějakou osobu, stojí tázací zájmeno (v akuzativu „wen“ nebo v dativu „wem“) za předložkou, se kterou se sloveso ve větě pojí.

Pokud se ptáme na nějakou věc, stojí předložka, se kterou se sloveso ve větě pojí, za tázacím zájmenem „wo-“. Začíná-li dotyčná předložka samohláskou, vložíme mezi „wo-“ a tuto předložku hlásku „-r-“.

Pokud tvoříme předložkové příslovce, stojí na jeho začátku "da-" a následuje předložka, s níž se sloveso ve větě pojí. Začíná-li dotyčná předložka samohláskou, vložíme mezi „da-“ a tuto předložku hlásku „-r-“.

Slovesa s předložkami

V němčině se mnoho sloves váže s určitou předložkou. Od předložky závisí, v jakém pádu bude podstatné jméno.

Když se ptáme na nějakou věc, předložka, kterou si vyžaduje sloveso, následuje po slově "wo-". Písmeno "-r-" mezi "wo-" a předložku přidáváme tehdy, když předložka začíná samohláskou.Na věc se v tomto případě ptáme takto:

Pokud se ptáme na osobu, pád (otázka ve 4. pádu "wen" / ve 3. pádu "wem") se řídí podle předložky, se kterou se sloveso váže.

Slovesa s předložkami, po kterých vždy následuje akuzativ (4. pád):

Předložky "auf", "für", "gegen", "um", "über" vyžadují vždy akuzativ, když se použijí se slovesem s předložkovou vazbou.

Slovesa s předložkami, po kterých vždy následuje dativ (3. pád):

Předložky "bei", "mit", "nach", "aus", "unter", "von", "zu", "vor" vyžadují vždy dativ, když se použijí se slovesem s předložkovou vazbou.

Předložky, po kterých může následovat dativ nebo akuzativ:

Předložky "an" a "in" se můžou spojovat jak s akuzativem, tak i s dativem, když se použijí se slovesem s předložkovou vazbou.

Modální sloveso "sollen"

Modální sloveso sollen používáme i pro vyjádření nutnosti, která není subjektivní. Často jde přitom o výzvu, přání nebo rozkaz od třetí osoby.

Časování slovesa "sollen" v podmiňovacím způsobu v přítomném čase

Tvarem konjunktivu II slovesa "sollen" vyjádříme návrh, doporučení nebo radu.